1. dubna 2024 jsem oslavil 20 let na volné noze. Přesněji 20 let od prvního dne spuštění mojí živnosti. Oficiální definice totiž praví, že podnikání je soustavná činnost provozovaná za účelem dosažení zisku. Pro mě osobně je podnikání prostě vytrvalá činnost jako taková a zisk může být i jiný, než jen peníze. Mohou to být zkušenosti, dovednosti a kontakty, ale také dobrý pocit, potěšení nebo zážitky jedinečně prožitých dní. Přečtěte si můj příběh.
Podnikatelem z donucení
Už jako kluk z městečka na polských hranicích jsem dumal, jak to udělat, abych až vyrostu, nemusel chodit od pondělí do pátku do klasické práce. Nastoupil jsem na stavební průmyslovku v Jeseníku a na pak ČVUT v Praze a zatím nic nenasvědčovalo tomu, že bych se mému snu alespoň přiblížil. Až na kolejích na Strahově jsem jednoho dne na nástěnce objevil inzerát, že do Radia Strahov hledají nové moderátory. Vzpomněl si na Davida ze seriálu Beverly Hills 902 10, jak vysílal ve studentském rádiu. A já jsem to chtěl taky.
Chytil příležitost za pačesy, dostal jsem v konkurzu šanci a začal vysílat svůj pořad o české alternativní scéně. A pokukoval jsem dál. Pivo ve studenském klubu mi dodalo kuráž a napsal jsem do docela nového internetového hudebního časopisu Freemusic.cz: chci pro vás psát články, slohovky mi vždycky šly! Zakladetel Ruda Musil mi tenkrát napsal: Bereme tě, o čem budou první články? Napsal jsem je a na jejich vydání jsem musel dlouze čekat. Freemusic ze začátku fungoval dost punkově a já jsem začal stále hlasitěji kecat do organizování. Se svým smyslem pro systematičnost jsem prudil tak dlouho, že jsem překvapivě povýšil na šéfredaktora.
To už jsem nastoupil na civilní službu do knihovny v Akademii věd a nad Freemusicem trávil skoro veškerý možný čas. Tým redaktorů se rozrůstal, čtenost rychle rostla, ale jedna věc v tom scházela – peníze. Podařilo se nám sehnat Kofolu jako sponzora. Vyvstala otázka, jak ale ty peníze přetavit tak, aby to přispělo na mé živobytí? Zběhlý kolega Ruda a můj první mentor, mi nedal na vybranou: „Musíš si udělat živnosťák“. A tak jsem se stal, tak trochu z donucení, 1.4.2004 podnikatelem.
10 let strávených s hudbou
Doteď se červenám nad tím, jak jsem držel v ruce blok s tiskopisem vzorových faktur z papírnictví a vůbec netušil, jak mám svoji první fakturu správně vypsat. Byla za první ročník festivalu United Islands, kde jsem dělal stage managera. Kromě psání recenzí desek, reportáží z koncertů, dělání rozhovorů a organizování chodu Freemusicu, mi živnosťák otevřel dveře k dalším příležitostem. Organizoval jsem klubové ceny pro Palác Akropolis, soutěž českých world music kapel pro Colour of Ostrava a také jsem měl několik let na starosti kategorii Alternativní hudba v hudebních cenách Anděl. A také jsem se stal vydavatelem desky selFbrush – Three Names mého kamaráda Václava Havelky. V hudbě jsem byl až po uši, ale časem jsem se uhnal až k hranici vyhoření.
Téměř přesně na den jsem po 10 letech Freemusic opustil. Pustil jsem se do tvorby webů, které už jsem tu a tam dělal jako koníček. Ale byla to práce dost osamělá. Novou krev mi dodal blog Tomáše Hajzlera o tom, jak málo lidí dělá práci, která je skutečně baví a naplňuje. Hltal jsem články, zapojil jsem se do komunity a o pár měsíců později se ocitnul na chatě se spoustou inspirativních lidí. Byly tam taky Adam a Pepa, kteří založili Naučmese.
Kurzy místo koncertů aneb jak jsem se stal lektorem
Tenhle portál o amatérském vzdělávání mě okamžitě chytnul a místo koncertů jsem začal vymetat všechny kurzy, které mi přišly zajímavé. Na jednom jsem se seznámil s Monikou, která končila mateřskou a chtěla vědět, jaké má práce na volné noze plusy a mínusy. Slíbil jsem jí setkání v kavárně, ale protože jsem přípravu vzal poctivě, přišlo mi líto, že by to měl slyšel jen jeden pár uší. Vypiš to u nás na Naučmese jako kurz, poradil mi Adam Marčan.
Potřeboval jsem už jen název. Vystřelil jsem od boku Punkové podnikání a jen jsem zíral, jak to funguje. Za dva dny byly všechny místa pryč. První setkání se docela povedlo. A následovaly další termíny. Dostával jsem na nich spousty otázek o podnikání a musel jsem si přiznat, že o něm ani po 10 letech nevím dost. Poctivě jsem ale pátral po odpovědích, poslouchal příběhy a moje křivka učení šla hodně rychle nahoru. Nové obzory mi také otevřela první mastermind skupina, která vznikla ze silné sestavy, která se potkala hned na druhém Punkovém podnikání.
Po pár desítkách kurzů jsem si uvědomil tři věci:
– že nasávat vědomosti a pak je s velkým zápalem někomu předat je jeden z mých přirozených talentů
– že mi září oči, když si z někým můžu povídat o jeho podnikání a hledat nové příležitosti a nápady
– že spousta lidí si chce žít svůj život po svém, dělat co je baví a stejně jako kdysi já k tomu potřebují ten proklatej živnosťák.
A já je chci na jejich cestě podporovat. A tak vznikly moje konzultace v přírodě Lesa pán, inspirované myšlenkou „chci trávit více času v lese, ideálně, aby mi za to někdo platil“.
My chceme vařit aneb z masožrouta expertem na veganství
Zároveň jsem po opuštění Freemusicu založil svůj nový projekt, web o rostlinné stravě Vegmania.cz. I k veganství jsem se dostal přes nezávislou muziku, především díky tuzemské hardcore scéně. Před 12 lety byl tento životní styl stále ještě menšinovou záležitostí a informací v češtině bylo tehdy ještě málo. Navázal jsem na mé předchozí zkušenosti s budováním obsahového webu a vrhl se do psaní o novém tématu. Jako kluk z klasické moravské rodiny, jehož táta choval všechna možná zvířata, jsem byl tím nejnepravděpodobnějším kandidátem na vegana.
Na Naučmese jsem pak kromě kurzů o podnikání vypsal i povídací seminář Veganství pro zelenáče. Navštěvovaly ho převážně ženy a ty, nalákané mými ochutnávkami, mě mnohokrát přesvědčovaly „Ale Pavle, my chceme vařit!“. Moje slábnoucí obrana výmluv skončila nakonec tak, že jsem si jednoho dne pronajmul kavárnu Café v podpalubí v pražské Michli, kde se tehdy konal můj první kurz vaření. Tři roky na to se pak kurzy veganského vaření staly na několik let i mojí hlavní pracovní aktivitou.
Tisícovky hodin altruisticky strávené nad psaním článků, receptů a dalším obsahem Vegmanie totiž začaly nosit své ovoce. Čtenost webu se především díky stabilní návštěvnosti z vyhledávačů ustálila okolo dvou tisícovek denně. Kurzy jsem tak nabízel prakticky jen na Vegmanii, přesto byla většina z nich vyprodána týdny dopředu a jezdili za mnou zájemci mnohdy i ze vzdálených koutů naší vlasti.
Kanceláří digitálního tuláka je vlakový vagón
A protože kurzy probíhaly o víkendech a v týdnu jsem míval více volna, konečně jsem si splnil svůj další sen. Moc rád jezdím vlaky a vždycky jsem si myslel, že si budu muset vzít za ženu „nějakou holku od dráhy“, abych dostal vysněnou režijku. Pak jsem ale zjistil, že existuje roční jízdenka od Českých drah. A dubnu před pěti lety jsem si ji poprvé pořídil a začal tak křižovat republiku s notebookem na klíně v pojízdné kanceláři s krajinou míhající se za oknem. S touhou zažívat alespoň malá dobrodružství ve zdánlivě obyčejném dni…
PS: Tento příběh by se nestal, nebýt mnoha báječných lidí, kteří mi zkřížili cestu. Děkuju jim a jsem moc vděčný za všechny příležitosti, které jsem dostal.
Úvodní foto: Jana Bergerová
Pavel Ovesný je jméno mé. Na volné noze podnikám bezmála 20 let. Spojuju dovednosti a znalosti webového tvůrce, obsahového marketéra i podnikatelského poradce. Pořádám kurzy o podnikání, mastermindová setkání a nabízím také celodenní konzultaci v přírodě Lesa Pán. I proto, že mám rád lesy, hory a taky vlaky: s roční jízdenkou ČD v nich zároveň cestuju i pracuju.
